24. ledna

Dnes jsem potkal Nikolu. Nakupovala v supermarketu ovoce a nebyla sama. Vedle ní stál nějaký prošedivělý manekýn v perfektně padnoucím obleku, který vypadal jako kdyby si zrovna odskočil z reklamy na žiletky. Nejdříve jsem myslel, že je to její otec, ale když jí jen tak zničehonic vášnivě políbil, že se i pomeranče červenaly, vzal jsem svou domněnku rychle zpět. Píchlo mě u srdce. A také jsem zrudnul. V mém případě to však nebylo z vášně, ale ze vzteku. Stál jsem tam jak opařený a plně si uvědomoval, že na tuto chvíli nejsem psychicky připraven. Když se Nikola podívala směrem ke mně, rychle jsem uskočil k prvnímu regálu a předstíral, že něco vehementně vybírám. Bylo však pozdě.

Adame!“

Předstíral jsem překvapení. „Jé, ahoj!“

Co ty tady?“

Co je to za blbou otázku? Co asi tak člověk může dělat v supermarketu?

Já tady nakupuju.“

Kojeneckou výživu?“

Teprve teď jsem si uvědomil, že stojím před regálem se zbožím pro kojence a v ruce držím jahodovou přesnídávku.

No... jo.... já vlastně miluju dětské přesnídávky. To jsi nevěděla?“

Nikola zakroutila hlavou, že ne.

Asi to je jedna z těch věcí, kterou jsi během těch dvaceti dní našeho vztahu nestačila zjistit.“

Nikola se rozpačitě usmála. Podíval jsem se směrem k muži, který jí doprovázel, a který stále opodál přebíral pomeranče.

Tak tohle je ta pauza?“

Jaká pauza?“

Říkala jsi, že potřebuješ pauzu. Koukám, že ta pauza je dost vášnivá, co?“

Adame, už zase začínáš být trapnej!“

Však taky jo. Jsem trapnej a nevyzrálej a nezodpovědnej.“

To říká kdo?“

Teď nevím, jestli jsi to byla ty nebo moje matka. Asi obě dvě.“

V tu chvíli k nám přistoupil ten manekýn. Vzal Nikolu kolem ramen a zeptal se: „Vše v pořádku?“

Podíval jsem se na něho nenávistným pohledem. Ať cítí tu zlost. Ať ví, že ho nenávidím. Ať se mu udělá zle a pocítí strach. Strach z Adama Kozy. PhDr! Tomu manekýnovi to ale bylo evidentně úplně jedno.

Když se pak vzdalovali ode mě směrem k pokladně, držící v ruce ty podělané pomeranče, zaslechl jsem, jak se on ptá Nikoly, kdo jsem. Ta mu odpověděla: „Ále, to byl přítel jedné mojí kamarádky.“

Znovu mě píchlo u srdce. Chtělo se mi řvát. A zvracet. Chtělo se mi rozflákat všechny přesnídávky v regálu.

ONA SE ZA MĚ STYDÍ! ONA SE STYDÍ ZA KLUKA, S KTERÝM JEŠTĚ NEDÁVNO CHODILA! KRÁÁÁVA!!!!!

Nakonec jsem si místo večeře koupil jen krabičku marlborek.

Než jsem pak večer doma usnul, byla krabička prázdná.

Chceš více? Objednávej zde